Objevili jsme je náhodou před 8 lety při přechodu pohoří Stará planina. To končí v moři mysem Emine a u něj je Irakli. Malý kempík, hospůdka a kilometry pláže, kde se dá volně tábořit. Dosmýkat všechny krámy asi 2 km po odbočce k moři nám dalo zabrat, tak bylo první pivko na pláži zasloužené. Pak nafukujem Pálavu, nahážem do ní většinu báglů a plujem podél pláže najít si bydlík. Pláž je asi 30m široká, pak se zvedá šikmý svah, zarostlý hustým listnatým lesem. No a v něm generace táborníků vybudovaly upravená místa s ohništěm, kde se dá fungovat i přes denní žár, popř. postavit menší stan. Nacházíme pěkné místo asi kilometr od kempu, tak akorát, aby to nebylo moc daleko pro vodu a na pivo.
Budujem kamennou pec na pečení buchet, chleba, pizzy atd..., lovíme v moři ryby, slávky a rapany, dcera Eliška jakožto štábní herpetolog loví ještěrky, scinky, želvy a jinou havěť.
Týden si užíváme pohody, čistého moře, vln a slunce.
Pomalu nastává čas vyplout, začínáme stavět plachtolet. Dva nafukovací čluny - Pálavu a Helios- propojíme bytelnou kostrou z místních boučků a habrů, stěžeň je jasan. Ještě plachtu a veteránmotor Tummler 2,5k a můžem vyjet na zkušební plavbu k mysu Emine. Oplachtění je poněkud netradiční, obdélník 2x3m s horním ráhnem, výhodou je větší plocha při nižším stěžni, nevýhodou složitější manipulace při přehazování plachty. Ale vzhledem k jízdním vlastnostem našeho plavidla křižování stejně nehrozí. Koncepce se vcelku osvědčila, až do čistého bočáku to jelo pěkně, při protivětru nastupoval Tummler.
Mys Emine
Další den balíme a vyrážíme naostro podél pobřeží na sever, kam až to pustí. Kamarády necháváme na Irakli a vyplouváme jen ve třech. Překvapilo mě množství delfínů v moři, ze začátku jsme nad každým jásali a mysleli si, cože za výjimečnost nám bylo dopřáno spatřit, ale pak už trochu zevšedněli. Jednu chvíli poblíž Balčiku jich bylo kolem nás asi dvacet.
Jedem na pohodu, rychlostí cca 5 - 7 km/h ( páni námořníci prominou, ale jsem odkojen SI soustavou, majle, stopy, libry a lokte mi moc nesedí). Držíme se tak 300m od země, kdyby se něco šustlo, rychle na břeh. Asi po hodině přistáváme v Obzoru, nakupujem zásoby, ovoce a benzín. Přes poledne je stějně hic že se moc nedá, tak se válíme ve stínu ( hospůdky). Odpoledne pokračujem v jízdě. Míjíme mys Sv. Atanas, na kterém je vojenský radar. Z pozorovací věže na nás čučí vojáček dalekohledem a i na tu dálku vidím, jak si mumlá pro sebe “albanéze,albanéze“. Asi po půl hodině se k nám pomalu blíží na kolizním kuzu stará oprýskaná rybářská loď s příšerně čoudícím dýzlákem. Zrovna nám to pěkně jede na zadobočák, tak jí trochu uhýbám. Ale ona za námi, je přece jen o chlup rychlejší. Tři chlapi nám z ní mávají a cosi křičí. A ajta, zdá se, že mají uniformy. Zastavujem, oni k nám přiráží a div nás nepotopí. A že politija frontiera, pasy ven. Dáme pasy, vyzvídají odkud kam. Čekáme nějakou buzeraci ohledně našeho netradičního plavidla, ale oni naše nacionále jen dlouho hlásí kamsi vysílačkou, pak praví : vy robinzóni a nabídli nám štěně psa, které vytáhli zpod sedačky. Zamávali jsme jim a pokračujem. Míjíme krásnou, celkem opuštěnou pláž asi 2 km za městečkem Bjala. Už se schyluje k večeru, tak přistáváme. Hned na začátku bylo pár slunečníků, tak vysíláne Elišku na výzvědy, jestli by nebyla hospůdka. Vrací se s tím, že neví a že to na hospodu moc nevypadá. Vyrážíme tedy sami. A skutečně - je tam jakési posezení, ale to je vše. Ptám se přítomného týpka ésli vozmožno kupíť pivo, on jen kývne a začne hrabat v písku. Vyhrabal termobox a v něm vlažné lahváče. No ale po dni na moři nám chutnali dobře. Po návratu jsme udělali na pláži ohník a že uvaříme čaj. Ája (manželka) začala lít do kotlíku vodu, ale pak se zarazila a zrozpačitěla. Místo vody tam nalila benzín, který jsme v petce vezli sebou. Přes intenzivní snahu kotlík umýt trvalo týden, než byl zas k použití. Ale jinak pěkné místo.
