Hloubkoměr, bathometr (podle řec. bathos = hloubka, batymetr, angl. lead, něm. a obecně lot) = každé, i nejjednodušší zařízení (olovnice) ku zjišťování hloubky vody pod kýlem lodi. Olovnice byla původně, ve starověku, kamenice (kámen spuštěný na provaze pod haldinu), a až později tvořil její hlavní část kov. Bývalo to závaží hmotnosti až 25 kg, zdaleka ne vždy olověné, ale i železné, upevněné na laně s vyznačenými délkovými jednotkami (stopy, metry…). Olovnice uzpůsobené i ke zkoumání dna měly vespod otvor, v němž byl namačkán lůj, na který se dole na dně přilepovala hornina. Olovnice měla nevýhody: byla i s lanem velmi těžká, tudíž se namáhavě vyzvedávala, a vykazovala při měření délkové odchylky způsobované pohybem lodi, mořskými proudy aj. Hooke, Desaguilliers, Hales, Brooke aj. tedy navrhovali rozdělit olovnici na těžkou část (závaží) a lehkou (plovák), při čemž těžká (např. dělová koule) by se po změření hloubky oddělila a zůstala na dně. Proto se hledaly jiné způsoby měření mořských hloubek, až vznikly bathometry, proměřující hloubku základě změny tlaku vody v různých hloubkách (Morse, Johnson, Schneider). Rousset navrhl měřit hloubku podle vodního šroubu připevněného na plášti bathometru, vlastní vahou klesajícího ke dnu a po nárazu zase samočinně stoupajícího – při klesání se otáčky šroubu přenášely přes hřídel na zapisovací zařízení, při čemž každá otáčka rovnala se překonání určité hloubky, po nárazu na dno se zapisovač vypnul a bathometr, zčásti hnán i oním šroubem, zase vystoupal, při čemž se také zaznamenalo, že bathometr vykonal dráhu ve smyslu V (= od lodi šikmo dolů, náraz na dno, šikmo nahoru, při čemž loď za dobu práce bathometru urazila určitou vzdálenost, rovnající se straně doplňující ono V na trojúhelník). Za všech daných délkových hodnot se pak hloubka vypočítala. - Koncem 19. století se nejvíce používal hloubkoměr Hopfgartnerův. Ten využíval tlaku vody na uzavřené kovové krabice, jejichž stlačení tímto tlakem se zaznamenávalo na nonius – měrnou stupnici. Na ní pak, po vytažení přístroje, zůstala zaznamenána největší dosažená hloubka, bez ohledu na rychlost lodi, odchylky spouštěcího lana apod. Podobný přístroj sestrojil Capella v Londýně. Thomson využíval chemických postupů k barevnému vyznačení hloubkových hodnot, ale jeho přístroj (11 kg těžký a 1 m dlouhý) byl značně komplikovaný a neukazoval až tak přesně. Začátkem 20. století se začala užívat zařízení měřící hloubky moře a vzdálenost k určitému podhladinovému objektu na principu vysílání zvukových impulsů a zaznamenávání jejich odrazu, přičemž se dala vcelku přesně stanovit vzdálenost dna, ale i souřadnicová pozice objektu, třebaže jen na malé vzdálenosti. - Nejnovější, technická zařízení k měření hloubky vody využívají už ultrazvuku. Byla to (a je) v českém žargonu echosonda, anglicky echo sounder, v americké angličtině depth sounder, rusky echolot. Zařízení sestává z vysílače ultrazvukových signálů umístěného na dně lodi (kmitočty 15, 30 až 200 kHz), přijímače, zesilovače, zapisovače a numerického ukazatele hloubky vody pod kýlem. Princip práce spočívá na záměru času mezi vysláním signálu pod vodu a zachycením jeho odrazu od dna nebo jiného předmětu (při konstantní rychlosti zvuku ve vodě 1445,5 m/sec}. Pro měření hloubky je signál směřován dolů, ale u přístrojů pro zjišťování jiných předmětů pod vodou (SONAR), může mít odklon od kolmice až po horizontálu. Na zapisovači lze přepínat na různé rozsahy záměru hloubky. U běžných echosond je maximální dosah kolem 1000 m. Na základě charakteru zápisu lze zhruba usuzovat o materiálu dna (v pojmech měkký/tvrdý). Na mapě se místa stejných hloubek spojují čarou zvanou isobath.

Názvosloví

Copyright © Všechna práva vyhrazena - www.jachting.info - (216 čtenářů)